Dnes žijeme v době, kdy klimatická změna ohrožuje stamiliony lidí suchem, hladem a extrémním počasím. To si uvědomuje celý svět. Stejně je zřejmé i řešení, musíme dekarbonizovat a co nejvíce a co nejrychleji snížit emise skleníkových plynů, které ženou změnu klimatu dopředu. Proto se 96% zemí světa shodlo na klimaticky neutrálním světě do roku 2050. To by mělo zamezit nejhorším dopadům globálního oteplování jako je hlad nebo migrace.
Co ale znamená klimatická neutralita? Míní se tím takzvaná čistá nula. Z území státu se nevypustí více skleníkových plynů, než se tam naváže, například do vegetace nebo půdy. To se dá zařídit třeba rozšiřováním lesů a původních ekosystémů, jako jsou třeba mokřady. Ty do sebe určitý uhlík dokáží navázat, zejména když se zvětšuje jejich plocha. Objem uloženého uhlíku můžeme také notně zvýšit správným hospodařením s půdou.
To, co se uloží do krajiny, však bohužel nedokáže vyvážit obrovské emise skleníkových plynů. Proto se musíme zaměřit hlavně na jejich snižování. Země napříč světem tak přijímají dekarbonizační plány, ve kterých se zaměřují hlavně na snižování vypouštěných emisí skleníkových plynů. V dnešní době žije 89% populace v zemích, které se zavázaly dosáhnout čisté nuly. Tyto země zároveň produkují 88% emisí skleníkových plynů. Těch se v dohledné době zbavíme.
Svět se sice v Pařížské dohodě zavázal k čisté nule do roku 2050, každý stát však přijal své dekarbonizační plány s jinými cíli. V dnešním článku tedy rozeberu, kdy státy světa dosáhnou čisté nuly, a jak se jejich plánům dá věřit.
Státy světa rozdělím na tři skupiny. V první budou zastoupeny ty, které uhlíkovou neutralitu nejen slíbily, ale i přijaly určité politické agendy a zákony. Jejich dekarbonizační plány už zkrátka nejsou jen na papíře, ale propisují se i do praxe.
Druhá skupina bude obsahovat státy, které sice slíbily, že budou dekarbonizovat a dosáhnou čisté nuly, zatím ale bohužel nepřijaly příslušné zákony.
Ve třetí skupině budou ty státy, které dekarbonizaci vůbec neřeší a nestanovily si žádný cíl.
První skupina
Je zodpovědná celkově za 82% emisí skleníkových plynů. Najdeme zde prakticky všechny velmoci, od Číny přes Indii a Indonésii až k Evropské unii, USA nebo Brazílii.
Jelikož se jedná o největší skupinu, zaměřím se na roky, podle kterých mají země dosáhnout čisté nuly. Před rokem 2050 si cíl uhlíkové neutrality stanovilo jen pár výjimek, hlavně z Evropy. Mezi ně se řadí třeba Finsko (2035), Rakousko (2040) nebo Švédsko a Německo (2045). Tyto země přijímají dekarbonizační opatření navíc oproti všem známému evropskému Green dealu. Například ve Švédsku se již dlouho uchylují k velké uhlíkové dani nad rámec emisních povolenek.
Velice významným datem v oblasti dekarbonizace je často skloňovaný rok 2050. Tohoto roku dosáhnou uhlíkové neutrality Spojené státy americké, Evropská unie, Brazílie a spousta menších států. Do roku 2050 tak svět odstraní zhruba 31,5% emisí skleníkových plynů.
V těsném závěsu následuje Turecko (2053). Po něm, v roce 2060, přijde další obrovský milník. Uhlíkové neutrality dosáhne Čína, největší producent skleníkových plynů na světě. K ní se přidá třeba Indonésie, Rusko a Nigérie, zkrátka spousta velkých zemí, které nestihnou dostatečně dekarbonizovat do roku 2050. K dosažení čisté nuly už tak bude zbývat asi „jen“ 27% emisí skleníkových plynů.
Roku 2065 bude uhlíkově neutrální Thajsko a v roce 2070 Indie. Ty završí seznam zemí, které mají konkrétní plány dekarbonizace. Ke světové uhlíkové neutralitě bude chybět odstranit maximálně posledních 18% emisí skleníkových plynů.
Druhá skupina
Ta je naštěstí velice malinká. Sice je početná, ale vesměs se jedná o menší státy se skoro zanedbatelnou produkcí skleníkových plynů. Podle jejich slibů by měly být uhlíkově neutrální do let 2050 a 2060. Celkově se ale na světových emisích skleníkových plynů podílí asi jen z 6%. Do této skupiny spadají některé arabské země a málo rozvinuté země hlavně v Asii a Jižní Americe.
Třetí skupina
Tato skupina bez plánů tvoří asi 12% emisí skleníkových plynů. Bohužel není jasné, jestli se ji někdy podaří dekarbonizovat. Spadají sem země jako třeba Mexiko, Egypt, Irák nebo Írán. Ten se dlouhodobě straní jakýchkoliv dekarbonizačních snah. Jako jediná velká země nepodepsal Pařížskou dohodu o klimatu.
Tyto země ale budou mít do budoucna problém. Jak se bude svět dekarbonizovat, bude výrazně klesat poptávka po neekologicky vyrobeném zboží. Minimálně na něj budou uvalena velká cla. To můžeme vidět už dnes u Evropské unie, která zavádí takzvaný Mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). Ten tak znevýhodňuje zboží s vysokou uhlíkovou stopou. Kvůli podobným mechanismům se tak tyto země postupně dostanou do izolace a vypouštění skleníkových plynů se stane nevýhodným. Chtě nechtě nakonec budou muset dekarbonizovat.
Klimatická změna rozhodně ještě není poražena, jsme teprve na začátku dlouhé cesty. Důležité ale je, že skoro celý svět jde správným směrem. Pokud v našich snahách vytrváme, můžeme se těšit na zdárnou budoucnost v prosperitě.
K výpočtu byly využity tyto zdroje: https://eciu.net/netzerotracker, https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_countries_by_greenhouse_gas_emissions