Čína se v poslední době v souvislosti se změnou klimatu hodně zmiňuje. Padají tvrzení jako: „Evropa nevytváří skoro žádné emise, podívejte se na Čínu, ta dokonce otevírá nové uhelné elektrárny…“. Celá problematika je ale výrazně složitější a v žádném případě se nedá říct, že by na to Čína úplně kašlala, jak může vyplynout z médií.
Pokud chceme porozumět opravdu hlouběji dekarbonizaci Číny, musíme se podívat na stručnou historii její ekonomiky a na pár základních faktů. Ano, dnes je to druhá největší ekonomika na světě, která ještě stále roste. K tomu ale vedla dlouhá a trnitá cesta.
První, zásadní fakt je, že Čína je nesmírně lidnatá. V dnešní době v ní žije přibližně 1,4 miliardy obyvatel, skoro dvě pětiny světové populace. Tyto lidi je třeba nějak živit a obstarávat jim zboží, elektřinu, teplo… Všechno to vyžaduje ohromné množství zdrojů a energie, které je třeba dodat. To s sebou v dnešní době nese značnou ekologickou stopu.
V roce 1978, nedlouho po úmrtí čínského diktátora Mao-Ce Tunga, nastala v Číně ekonomická reforma. Ta nastartovala raketový růst čínské ekonomiky, který trvá dodnes. Ekonomika Číny je výrazně exportní a vyrábí více než čtvrtinu světového zboží. Toto zboží pak vyváží do celého světa a uspokojuje potřeby lidí všude možně, včetně Evropské unie.
Čína vzala v potaz veškeré globální snahy o klimaticky neutrální svět a představila vlastní plán pro dekarbonizaci. Podle něj dosáhne uhlíkové neutrality v roce 2060. Celý plán sestává ze tří částí, odkazujících na tři významné roky. V roce 2030 dojde k otočení trendu rostoucích emisí skleníkových plynů a emise začnou klesat. Mezi lety 2030 a 2045 by měla následovat prudká dekarbonizace odvětví, kde to je poměrně jednoduché, což by mělo přinést rychlý pokles celkových čínských emisí skleníkových plynů. V poslední fázi do roku 2060 se už Čína zaměří na dekarbonizaci v sektorech, kde je to technicky náročné: výroba cementu, oceli…
Jedním z argumentů, které často slýchám, je, že Čína je totalitní stát a není jí možné věřit. Čína ale zatím postupuje podle plánu a už dnes vyrábí 29% energie z obnovitelných zdrojů. Skoro třikrát více než USA a dvakrát více než Česká republika, přestože obě tyto země mají ve svých plánech úplnou dekarbonizaci o 10 let dříve, v roce 2050.
Je pravda, že Čína otevírá nové uhelné elektrárny. To je pochopitelné, protože čínská ekonomika velice rychle roste a životní standard Číňanů je nesrovnatelně nižší než v západních zemích. Téměř polovina z 1,4 miliardy lidí nemá například přístup k rozvodu pitné vody a skoro 40% ke kvalitnímu bydlení. Tento rozdíl se Čína snaží dorovnat. I přesto se jí daří podíl energie vyráběný z obnovitelných zdrojů stále zvyšovat. To znamená, že množství energie vyráběné z obnovitelných zdrojů v Číně roste mnohem rychleji než výroba z fosilních paliv. I přes prudký nárůst životní úrovně.
Čína tedy svou dekarbonizační strategii spolehlivě plní. Na příkladu Číny vidíme, že v dnešním vyspělém světě nejsou ekologické reformy šílenstvím ani výjimečností. Všechny mocnosti, všechny velké a vyspělé státy si uvědomují závažnost problému a rozhodly se konat. Evropa není jediná.