Jak se zbavit emisí CO2 z továren a elektráren?

Průmysl a energetika způsobují asi 60% světových emisí CO2. To musíme řešit, abychom se vyhnuli nejhorším dopadům změny klimatu. Ale jak?

Jak vznikají emise CO2?

V prvé řadě si musíme uvědomit, jak tyto emise vznikají. Z drtivé většiny pocházejí ze spalování fosilních paliv. Od průmyslové revoluce je náš průmysl včetně energetiky postavený na spalování fosilních paliv, zejména uhlí. Tím do atmosféry uvolňujeme množství CO2, které bylo předtím v podobě fosilních paliv neškodně uloženo pod zemí.

Co s tím?

Je tedy jasné, že v těchto oblastech musíme odejít od fosilních paliv. Jak to ale udělat? Firmám status quo vyhovuje. Mají zaběhané výrobní postupy a daří se jim. Proto musíme změnit podmínky, aby se přechod na ekologičtější varianty stal výhodným.

Svou roli sehrávají dotace a celkově pozitivní motivace. Státy můžou podporovat výzkum a aplikaci udržitelných technologií. To je určitě přínosná a nenásilná forma pobídek, ale má své limity. Tato opatření totiž z většiny vyžadují dotace. Ty se ale musí nějak zaplatit. Proto se musí vybrat více daní, nebo omezit podpory jiných sektorů ekonomiky. To je většinou politicky a sociálně neprůchodné. Tato opatření tak nedokážou snižovat emise CO2 v dostatečném tempu.

Musíme proto sáhnout i k negativní motivaci. Občas vidíme i striktní omezení nebo zákazy nějaké technologie. V některých oblastech to je určitě cesta. Když ale máme v průmyslu tolik různých odvětví a způsobů výroby bylo by velmi obtížné správně posoudit každé individuálně. Některá se totiž dekarbonizují snadno, jiná složitě a každé odvětví by muselo mít jiné datum zákazu.

Emisní povolenky x uhlíková daň

Světové dekarbonizační plány se tak uchylují ke zdražování vypouštění uhlíku. Pokud nezvládneš nebo nechceš dekarbonizovat, CO2 vypouštěj. Budeš za to ale muset zaplatit. To zvýhodňuje udržitelné technologie jako obnovitelné zdroje. Firmy, které měly svůj byznys založený na spalování fosilních paliv jsou tak motivovány přejít na nízkoemisní alternativy. V dnešní době máme dva hlavní přístupy ke zdražování uhlíku. Uhlíkovou daň a emisní povolenky.

Uhlíková daň spočívá jednoduše ve zdanění emisí CO2. Za každou tunu vypuštěného oxidu uhličitého musí firma zaplatit určitou sumu. Tato metoda je charakteristická tím, že jsme schopni lépe kontrolovat cenu, kterou firmy budou muset zaplatit a každá firma si to může spočítat.

Naproti tomu emisní povolenky fungují na principu vydání určitého množství povolenek. Firma, která chce vypouštět oxid uhličitý, musí mít odpovídající množství emisních povolenek. Ty jsou vydány vládou nebo v případě našeho kontinentu Evropskou unií. Tyto organizace tak mohou přesně stanovit, jaké množství CO2 se vypustí. Vydají jen tolik povolenek, kolik emisí připustí, že je možné vypustit.

V Evropské unii se povolenky rozdělí mezi jednotlivé členské státy, které je pak prodávají firmám. Dále se s povolenkami může volně obchodovat na trhu.

Zároveň, firmy, které neočekávaně dokáží dekarbonizovat nebo jen zvládnou vypustit méně oxidu uhličitého, mohou své povolenky prodat jiným firmám. Nevýhodou tohoto systému ale je, že cena emisních povolenek může kolísat v závislosti na trhu, protože se s nimi dá volně obchodovat. To může přinést nejistotu a nestabilitu do sektorů průmyslu a energetiky.

Zdražování uhlíku v Evropě

Pokud se podíváme do našich končin, Evropská unie staví hlavně na principu emisních povolenek. Ten je ale v některých státech doplněn i uhlíkovou daní. Známé je tím třeba Švédsko. To zavedlo uhlíkovou daň už v roce 1991.

Kombinace přístupů je tak určitým kompromisem, která omezuje nejistoty na obou stranách. Systém tak bude více předvídatelný a bude docházek k menším výkyvům cen jak emisních povolenek tak i množství vypuštěného oxidu uhličitého.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami se nazývá EU ETS. Ten je rozdělen do několika fází a je velice komplexní. Každoročně se snižuje množství vydaných emisních povolenek, což vytváří nové impulsy pro dekarbonizaci firem. V nejbližších týdnech na toto téma vyjde článek.

Evropský systém emisních povolenek je doplněn o takzvaný mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích (CBAM). To je velice podobný systém jako uhlíková daň. Vztahuje se však na dovážené zboží. Jeho cílem je omezit produkci oxidu uhličitého za hranicemi EU. Každý, kdo vyrábí za vzniku CO2 a chce dovážet do Evropy, musí zaplatit.

Udělat to musíme, můžeme na tom ale vydělat

Své dekarbonizační plány, podobné tomu evropskému, dnes mají všichni velcí producenti skleníkových plynů. Pokud zvládneme přechod na šetrnou ekonomiku dříve, budeme z toho těžit a získáme výaznou konkurenční výhodu.

Je zřejmé, že pokud chceme úspěšně čelit klimatickým změnám, musíme se zaměřit na redukci emisí i v průmyslu a energetice, a to skrze kombinaci různých nástrojů, které efektivně motivují k přechodu na čistší technologie. Samotný systém emisních povolenek ani uhlíková daň nemusí stačit, ale jejich kombinace spolu s investicemi do výzkumu a inovací nám pomůže dosáhnout klimatických cílů.