To je téma, které rozděluje společnost. Většina lidí svůj postoj vnímá jako naprosto jednoznačný a druhou skupinu považuje za úhlavní nepřátele. To mi přijde zvláštní. Problematika chovu dobytka a jeho dopadů na životní prostředí je totiž velice komplikovaná s mnoha argumenty na obou stranách. V článku pominu dopady veganské stravy na lidské zdraví, protože to je oblast, které nerozumím. Raději tak tuto otázku přenechám odborníkům a budu se věnovat chovu dobytka z hlediska životního prostředí.
Methan je silným skleníkovým plynem. O tom není pochyb. Je více než 28x silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Po zhruba 10 letech se však rozkládá (přesněji oxiduje) na oxid uhličitý. Koncentrace methanu v atmosféře vlivem člověka rostou. Tento nárůst celkově může asi za jednu čtvrtinu skleníkového efektu od průmyslové revoluce.
Poodle agentury NASA je dnes 60% methanu v atmosféře produkováno člověkem. Můžou za to tři hlavní zdroje. Prvním je skládkování. To produkuje asi 20% emisí methanu z lidské činnosti. Zbytky organického odpadu totiž při svém rozkladu vypouštějí methan.
Vlivem těžby fosilních paliv produkujeme 35% emisí methanu. Z toho dvě třetiny připadají na těžbu a zpracování ropy a plynu, třetina pak na těžbu uhlí.
Konečně se dostáváme k nejvýznamnějšímu producentovi methanu, o kterém je dnešní článek. Zemědělství je zodpovědné za asi 40% lidmi produkovaného methanu – 8% pěstování rýže, 32% chov hospodářských zvířat. Pokud to převedeme na celkový skleníkový efekt, chov dobytka může za zhruba 8% globálního oteplování. To rozhodně není zanedbatelné číslo. To je zhruba stejné číslo jako výroba betonu.
Co s tím? První co se nabízí, je přestat chovat dobytek. S tím se ale pojí mnoho problémů. Jedním z nich je problém sociální. Je takřka nemožné přesvědčit většinovou společnost, aby přešla na veganskou stravu. Dalším problémem je, že bychom museli reorganizovat celé naše půdní hospodaření. Zemědělství ale ani dnes nefunguje ideálně a ekologicky, což jsem nakousl v článku o soudobém zemědělství, kdy nahrazujeme organická hnojiva syntetickými, která pak vyčerpávají naši půdu.
Pokud chováme dobytek, vzniká hnůj. Tím můžeme obohatit půdu o organickou složku, což výrazně zvýší její úrodnost. Tento proces je nezbytný, protože obdělávaná půda sama od sebe ztratí průměrně 3 tuny uhlíku na hektar ročně. Tato statistika ale závisí na mnoha faktorech, ztráty uhlíku se dají omezit správným hospodařením. Co je však jisté, že musíme tento ztracený uhlík nějak dostat zpět do půdy.
Organický materiál, jehož základem je uhlík, má totiž v půdě řadu nepostradatelných funkcí. Jednou z nich je transport a ukládání živin. Rostliny potřebují určité množství humusu v půdě, aby přežily. V humusu žijí bakterie, které jim zpřístupňují nezbytné živiny, jako je dusík. Sloučeniny, ze kterých se humus skládá, samy vážou některé prvky, které rostliny potřebují. Humus také pomáhá udržet půdu déle vlhkou. I tím výrazně zvyšuje úrodnost. Pokud uhlík z ovzduší uložíme do humusu v půdě, nebude zrychlovat globální oteplování. Zvyšování obsahu humusu v půdě proto pomáhá zpomalovat globální oteplování.
Na vracení uhlíku do půdy je ideální právě zvířecí hnůj. Zvířata přijímají potravu z oblastí, ve kterých by se jen velmi špatně pěstovaly standardní zemědělské plodiny. Tráva však zde roste bez problémů a zvířata tak, kromě toho, že potravu využijí ve svůj prospěch, část trávy přemění v hnůj. Ten se pak zaorá a vyrovná ztráty organické hmoty z polí. Navíc obsahuje pro rostliny velmi cenný dusík.
Zde ovšem spočívá problém. Z hnoje, který někde leží, se přirozeně uvolňuje methan. To jde sice částečně omezit, úplně ale tomuto jevu nezabráníme. Pokud se budou zvířata pást venku, vždycky část hnoje zůstane ležet na pastvině, odkud se bude methan uvolňovat. Ve velkochovech je situace v tomto ohledu lepší, protože dnes existují technologie umožňující methan z většiny zachytávat a dále využívat. Tady je ale důležité zmínit jeden morální argument. Zvířata ve velkochovech trpí oproti chovům venku na pastvině. Nakolik to ale hraje roli, je na zvážení každého z nás.
Je důležité klást důraz na lokální produkci. Pokud se hnůj vyrobí přímo v místě jeho zapracování do půdy, dramaticky se sníží emise methanu, které jsou spojeny s jeho transportem a skladováním.
Jednou z alternativ je zelené hnojení. To do hektaru půdy dokáže ročně dodat asi tunu uhlíku. Navíc, některé takto využívané rostliny jsou schopné půdu obohatit i o dusík. Připravíme se jím ale o asi 2 měsíce ve vegetačním období, což sníží celkové výnosy. Dále se můžeme bavit také o kompostování, tím bychom nahradili zbytek ztrát. Zatím ale nejsme schopni kompostovat v takovém množství, aby to stačilo. Museli bychom rozvinout infrastrukturu a perfektně využívat organický odpad.
Z hlediska globálního oteplování je zjevné, že bychom se chovu dobytka měli vzdát. Nejde to ale rozhodně udělat nárazově. Pokud by se tak stalo najednou, zkrachovali by chovatelé dobytka a zemědělství by přišlo o drahocenný hnůj. To by výrazně zvýšilo poptávku po průmyslových hnojivech. Tento přístup by paradoxně zcela zničil naši půdu. Do atmosféry by se sice z půdy uvolňoval CO2 jako dosud, ale místo něj bychom do půdy žádný uhlík nevraceli. To by ještě urychlilo globální oteplování. Na začátku dobrý záměr by vedl k devastaci půdy a prohloubení klimatické krize.
Proto do budoucna musíme přetransformovat naše zemědělství. Musíme se zbavit naší závislosti na hnoji a průmyslových hnojivech a naučit se využívat alternativní metody zúrodňování půdy. Do té doby bychom se měli zaměřit na snižování emisí methanu vznikajících v zemědělství. Například zachytáváním methanu při chovu dobytka nebo rozumným omezením spotřeby masa. Jedině tak můžeme tento sektor proměnit v uhlíkově neutrální.
A musíme vyřešit problém společenské přijatelnosti a náhrady masa. Společnost není připravena přijmout veganskou stravu, proto musíme hledat způsoby, jak živočišné produkty nahradit. Jistě, je zde sója a všemožné bezmasé produkty nahrazující masné výrobky. Ty ale nejsou zdaleka tak rozšířené a netěší se takové popularitě jako maso. Dnes se dostává do kurzu hmyz, kde problémy s emisemi methanu takřka odpadají. Ani ten však maso chuťově zcela nenahradí. Vědci proto pracují na způsobech výroby syntetického masa. Metod je hned několik, některé počítají s pěstováním přímo buněk svalu, jiné s chemickou syntézou. Tyto technologie jsou ale zatím úplně v plenkách a nejsou uvedeny na trh. Dekarbonizace této části zemědělství je tak běh na strašně dlouhou trať.