Oběhové hospodářství nebo cirkulární ekonomika jsou termíny, které můžeme často slyšet ve sdělovacích prostředcích, když se probírá životní prostředí. V minulých příspěvcích jsem se zaměřoval převážně na klima, dnes se ale přesouváme k odpadu.
Žijeme v době, kdy spotřeba zboží neustále roste. Výrobní technologie se rozvíjejí a posouvají tak naši schopnost vyrábět a tedy i využívat na nové úrovně. To je proces, který by nemusel být špatně. Problém ale je, že veškerá výroba spotřebovává suroviny, které dnes získáváme z přírodních zdrojů, které drancujeme a ničíme ekosystémy kolem. Dalším úskalím tohoto způsobu výroby je zátěž v podobě odpadu. Jakmile se nějaké zboží vyrobí, my ho použijeme a vyhodíme. To znamená že do přírody dostáváme plasty, kovy a spoustu dalších látek.
O zamezení tohoto procesu se pokoušejí všechny státy, které mají existující zákony v oblasti životního prostředí. Usilují o proměnu stávající spotřební, neboli lineární, ekonomiky v ekonomiku cirkulární. Ta má za cíl co nejvíce snížit množství odpadu, který se dostává do přírody, a maximalizovat jeho opakované použití, aby zůstal v systému.
Všechny strategie snažící se nastolit oběhové hospodářství začínají u třídění odpadu. Hlavní myšlenkou je, že roztříděný odpad se následně recykluje a vyrobí se z něj nové zboží. Ani to ale není bezproblémové, papír jde recyklovat asi jen dvakrát či třikrát. Navíc během recyklace ztrácí kvalitu. Některé plasty recyklovat jdou, jiné ne, různí se to plast od plastu. V současnosti se na světě recykluje jen asi 9% plastu. A u jednoho z nejlépe recyklovatelných plastů, PET, toto procento činí asi 29%. I kdybychom byli schopni recyklovat více, nikdy se nepřiblížíme 100%. Recyklace není samospasitelná, i když představuje velice důležitý nástroj pro dosažení cirkulární ekonomiky.
Musíme ale hledat jiné cesty. Dnes se u nás velmi skloňuje vratnost obalů, konkrétně plastových lahví. Opakované použití výrobků je vůbec perspektivní cesta. Výrobky, které se jednou vyrobí slouží dlouho a celková spotřeba přírodních zdrojů je neporovnatelně nižší, stejně tak i množství odpadu.
Dále se organizace jako Evropská unie snaží zamezit záměrnému vyrábění výrobků, které se rychle kazí a nejdou opravit. To je případ třeba mobilních telefonů, které výrazně přesahují životnost jejich baterie. Ta ale nejde vyměnit proto se telefon vyhodí, v lepším případě se některé součástky použijí znovu. Od roku 2027 bude povinností firem umožnit zákazníkům výměnu baterie v jejich telefonu.
To jsou zatím první vlaštovky, které snad povedou k budoucnosti, kde se zboží bude používat tak dlouho jak jen to bude možné a povede se nám tak výrazně omezit zátěž, kterou vyvíjíme na naše životní prostředí.