Průmysl. To je asi nejčastěji zmiňovaný sektor v souvislosti se změnou klimatu. A není divu. Vždyť produkuje asi čtvrtinu světových emisí CO₂. Ty pochází z většiny ze spalování fosilních paliv. Některé výroby ale vypouštějí skleníkové plyny přímo během výrobního procesu, čemuž nejde efektivně zabránit.
Kde se produkuje nejvíce skleníkových plynů?
Tady musíme vypíchnout tři sektory: ocelářství, výrobu betonu a chemický průmysl (včetně petrochemického). Ty se dohromady podílejí na skoro třech čtvrtinách emisí oxidu uhličitého z průmyslu.
Železo
Vůbec nejvýraznější uhlíkovou stopu má ocelářství. To zodpovídá za téměř třetinu emisí CO₂ z průmyslu. Dává to smysl, vždyť železo a ocel jsou jedny z nejpoužívanějších materiálů dneška. Každý dopravní prostředek, každý stroj je alespoň z části ze železa.
Dekarbonizace ocelářství je ale naštěstí možná. Dnes se po celém světě začínají budovat elektroocelárny, které zpracovávají železný šrot za využití elektřiny. To umožňuje zcela čistou výrobu oceli, pokud je uhlíkově neutrální i energetický mix. Do budoucna se počítá také s ocelárnami využívajícími redukční tavení, které využívá vodíku namísto uhelného koksu.
Beton
Situace je horší v betonářském průmyslu. Ten může za podobné množství CO₂ jako ocelářství. Beton je opravdu velmi hojně využívaným materiálem, bez kterého si nedokážeme představit moderní svět.
Hlavním problémem je, že základní složku betonu, cement, nedokážeme vyrobit uhlíkově neutrálně. Při samotné reakci výroby cementu se uvolňuje oxid uhličitý. Tomu nedokážeme zabránit ani kdybychom se přetrhli. K ohřevu vápence a jílu na potřebnou teplotu se používá hlavně uhlí, to ale zvládáme nahradit. Beton ale bohužel nikdy nebude úplně čistý. Proto musíme hledat šetrnější alternativy k tomuto materiálu.
Chemie a hlavně ropa
Posledním sektorem je chemický průmysl, který může za téměř pětinu emisí CO₂ z průmyslu. Z hlediska emisí skleníkových plynů mu dominuje zpracování ropy. Ropa je dnes hojně užívaná prakticky na všechno, od výroby oblečení až po pohon našich dopravních prostředků. Emise skleníkových plynů z používání ropy ale nemůžeme zúžit pouze na její zpracování.
Těžba sice ve statistice emisí z průmyslu není, ale při čerpání „černého zlata“ se uvolňuje metan. Těžba ropy může za 10% světových emisí tohoto plynu, který je mnohokrát silnějším skleníkovým plynem než oxid uhličitý. Když to sečteme, podobné úniky jsou zodpovědné za zhruba stejný skleníkový efekt jako samotné zpracování ropy. Metan při těžbě uniká, někdy je dokonce záměrně vypouštěn, protože je levnější ho vypustit než pálit nebo se snažit o co nejmenší úniky. Ve finále tak ropný průmysl trumfuje i předchozí dva sektory.
Řešení je jediné. Musíme přestat používat ropu, nebo minimálně její užití hodně omezit. Ropný průmysl je také odvětví, kde je dekarbonizace jen těžko myslitelná. Vždyť samotná ropa je fosilní palivo, které se při nejčastějším použití, spalování, mění na CO₂. To je holt daň za automobily a další dopravní prostředky na fosilní paliva, balení všeho do plastu nebo výrobu ropné elektrické energie.
Jaké je řešení?
Možná se ptáte, jak přimět firmy aby se začaly chovat ekologicky a začaly odcházet od podobných nešetrných metod. Dnes se k tomu používají mechanismy, jež jsem popisoval v minulých příspěvcích – uhlíková daň a emisní povolenky. Ty pracují na principu zdražování vypouštění skleníkových plynů. Každá firma, která bude vypouštět, bude muset platit. To povede v důsledku ke zdražení neekologických technologií nad úroveň těch šetrných. Bude tak i ekonomicky výhodné neprodukovat skleníkové plyny.